1. den

Polička – Telecí – Pustá Rybná – Karlštejn – Svratouch – Svratka – Hamry – Hlinsko – Všeradov – Možděnice – Polom – Horní Bradlo – Klokočov – Počátky – Podhradí – hrad Lichnice - Třemošnice

Aspoň jsem se vyspal o něco déle, než kdybych jel do Beskyd. Z Brna jsem vyjel rychlíkem chvíli před sedmou a s přestupem ve Svitavách jsem vystupoval v Poličce v půl deváté. Předpověď pro tuhle oblast byla mnohem lepší než pro Beskydy a taky téměř celý den svítilo. Prohlédl jsem si renesanční náměstí, nakoupil čerstvé koláče, protože cukr se vždycky hodí. Hned za Poličkou jsem dostal pořádně zabrat. Po mizerných polňačkách jsem se trápil do kopce, výšku jsem ovšem záhy ztratil sjezdem do obce Telecí a z toho jsem šlapal zase vzhůru. Strasti a krůpěje potu jsem si vynahradil pohledem po okolních kopcích a po lidové architektuře. Chaloupka ve Žďárských vrších je zatím nesplněným snem. Jelikož byl pátek, bylo navíc na cestách téměř liduprázdno. Lesem jsem pokračoval vrcholovými partiemi ve výšce kolem 750 metrů, první část trasy byla nejnáročnější.

Ve Svratce jsem si chtěl dát jídlo, sedl jsem si na zahrádku jedné hospody. Číšník ovšem sotva pozdravil, pak pět minut nevylezl, načež jsem si vzal rohlík a teplý oběd si nechal až do Hlinska. Tím jsem za sebou nechal ostřejší kopce Žďárských vrchů a vjel do Železných hor. Ony to hory ani moc nejsou, ale aspoň si je člověk na kole víc vychuntá. V Hlinsku na Betlémě, což je soubor lidových staveb, jsem se nezastavil, vždyť sem za prarodiči jezdím od mala. Pokračoval jsem volně podél Chrudimky.

Za Možděnici jsem trochu spletl trasu, tentokrát to mělo dobrý konec. Nechtěně jsem se ocitl ve vesnici s názvem Polom, jejíž součástí je kromě několika málo chalup, možná pěti, i kostel svaté Kunhuty s opuštěným hřbitovem. Podle informací na webu se kostel postupně obnovuje. No mě zaujalo, že nejspíš na místě starých hrobů je používané ohniště. Zajel jsem si jen trochu, nevracel jsem se a dojel až k Sečské přehradě, kde jsem si toho dne podruhé sedl do hospody. Dal jsem si jen kofolu, ale bylo mi to trochu líto, protože tu točili pardubické pivo. Leč na kole prostě nepiju, co se dá dělat. Tak jsem hleděl na hladinu přehrady od oroseného půllitru s kofolou.

[ Tipy na túry a aktuality z hôr môžeš sledovať aj na našom Facebooku a Instagrame ]

V místě, kde se hladina přehrada stáčí v ohybu téměř o 180 stupňů, jsem překvapivě nemířil do kopce, nýbrž z kopce. Chrudimka se tu z cesty na severozápad stáčí k východu a terém směrem na západ klesá pod úroveň hladiny přehrady. Po projetí nepokosené louky jsem ze sebe sklepal klíště a pomalu se dostával k cíli. Po 80 kilometrech jsem vyšlapal až na kopec, na níž od 13. století stával hrad Lichnice, dnes už jen zřícenina. Vešel jsem v době zavírací hodiny, ale nejenže jsem se mohl podívat po travnatém nádvoří, ale ještě jsem dostal výklad. Průvodkyně totiž nikam nespěchala a čekala, až na hrad dovezou chemický záchod. Poblíž hradu jsou ještě dvě zajímavá místa, k nimž se vážou pověsti, a to Dívčí kámen a také Žižkův dub. Pod tímto více než 700-letým starcem prý odpočíval kdysi i husitský vojevůdce. Z Lichnice už je snadné jenom sjet z kopce do Třemošnice, kde jsem našel ubytování ve veřejné části středoškolského internátu. V pokoji jsem měl i televizi, kde jsem mohl už umytý sledovat fotbalové mistrovství světa.

2. den

Třemošnice – Počátky – Seč – Bojanov – České Lhotice – Nasavrky – Miřetice – Ležáky – Skuteč – Zderaz – Jarošov – Budislav – Borová – Lucký vrch – Polička

Z Třemošnice jsem vyjel podél Zlatého potoka a jelikož jsem mířil opět k Sečské přehradě, zase to bylo hned po ránu pořádně do kopce. Nicméně ze Seče to druhý den ubíhalo rychle, protože jsem jel po silnici. Začalo se však zatahovat, ale pořád jsem měl štěstí, že si to déšť zatím rozmyslel. Ale když jsem u Českých Lhotic vyjel na rozhlednu Boika, na výhled jsem štěstí neměl. Z krásného výhledu do Polabí k Pardubicím, při dobré viditelnosti až na Krkonoše a Orlické hory, nebylo nic. Navíc foukalo a dost se ochladilo, tak jsem pokračoval k Ležákům, vesnici, kterou v době heydrichiády vypálili nacisté. Odstavil jsem kolo a pomalu se procházel mezi bývalými domy, kde jsou dnes kamenné kříže. Místo lidské tragédie obklopil vysoký les a je tu ticho, jen občas projede po silnici auto. Člověka, který není otupělý, donutí přemýšlet...

Pokračuju do Skutče, menšího města, které kdysi proslavila fabrika na výrobu bot Botana, skončila však jako většina ostatních. Tentokrát jsem byl mnohem úspěšnější v restauraci než ve Svratce a po obědě jsem si to namířil k Toulovcovým maštalím, což je přírodní rezervace se spoustou skal a kaňonů. Místo silnice se budu držet lesních cest. Zdejší krajina také připomíná Ralsko či okolí Máchova jezera, protože na písčité půdě rostou světlé borové lesy protkané řadou pěších i cyklistických stezek. Z lesa na chvíli vyjedu v Boru u Skutče, zase zajedu do lesa, ovšem ztrácím cykloznačku. Brzy je mi jasné, že jsem netrefil odbočku a místo toho jsem se ocitl v kaňonu, kde je potřeba kolo tlačit. Nadávám si, navíc se spustí přeháňka. Když přejde, pokračuju v tlačení, narazím aspoň na pěší turistickou značku. Brzy se však spouští vydatnější přeháňka. Tu přečkám až v Jarošově v autobusové zastávce.

Když odejde, naberu směr Polička. Jedu kolem Toulovcovy rozhledny, bohužel je zavřená kvůli špatné statice, takže Orlické hory a Králický Sněžník vidím jen ze silnice, škoda. Z Budislavi jedu dál lesem neznačenou cestou a zase špatně odbočím. Ještěže mi radí houbaři, jinak bych zase vyjel úplně jinde. Z Borové však vyšlapu k turistické chatě na Luckém vrchu, což je severovýchodní cíp Žďárských vrchů. Nejenže je tu krásný výhled do všech směrů, zvlášť po dešti, ale ještě tu mají výbornou polívku. Když už se slunce začíná sklánět k obzoru, zbývá sjet deset kilometrů do Poličky, kde ještě okukuju středověké hradby, na jejichž vnějším plášti jsou připojené malé domky. Přichází však další přeháňka, před kterou se schovávám na nádraží. Po deváté jsem zpět v Brně.

Dvoudenní cyklovýlet, při němž mi postačil opět jen malý batůžek na zádech, se náramně vyvedl. Projel jsem krajinu, kde jsem z velké části ještě nebyl. Navíc mi stačila jediná mapa, kterou jsem si před lety koupil. Jmenuje se sice Žďárské vrchy, ale jsou v nich právě i Železné hory. Ač jsem třikrát orientačně zaváhal, je celé území dobře značené, s mapou či GPS je však orientace vždycky snadnější. A Lysá hora se snad otevře napřesrok.

Fotogaléria k článku

+13 ďalších fotiek