Trasa

Kojetín – Chropyně – Skaštice – Hulín – Třebětice – Holešov – Žopy – Rusava – Skalný – Klapinov – Troják – rozhledna Maruška – Čečetkov – Lázy – Píšková – Valašské Meziříčí – Rožnov pod Radhoštěm – Pustevny – Bařiny – Podolánky – křižovatka se silnici I/56 – Mazák

Ranní drama

Jelikož vyjíždíme vlakem z Brna už v 5.02 h, stává se ráno dost dramatické. Dal jsem na své spolujezdce, že dojet na nádraží s kolem v autobuse se prostě nehodí. Budiž. Jenže ráno do mě dloubne manželka, jestli mám nastavený budík. Ospale říkám, že ano, ale pohled na mobil mě přesvědčil o opaku. Vlastně ano, budík jsem si nastavil, ale o hodinu později. Večerní kompletní příprava se vyplatila, za pár minut odemykám kolárnu v domě a svištím na zastávku. Autobusem to bude rychlejší. Nečekaně však přijíždí noční spoj dost plný, ale vlezu se a ranní cestující jsou hlavně apatičtí a mlčky mi dělají místo. Kamarádi mi stihli na nádraží koupit snídani a do vlaku nastupuju asi dvě minuty před odjezdem.

Rychlé kilometry a vjezd do kopců

V Kojetíně jsme za svítání a za chladného počasí – vždyť už je začátek září – ho opouštíme. Po okolních polích se ještě válely cáry mlhy, které se však rychle rozpouštějí. Rychlým tempem šlapeme po asfaltu rovinatou a nepříliš záživnou krajinou. V prvních záblescích slunce však před námi vystupují kopce Hostýnských vrchů a Hostýna.

Z Hulína šlapeme po frekventované hlavní silnici, nezvládli jsme odbočit na okresku. Trpkou odměnou je nám štrůdl okolo jedoucích aut i dunění kamionů. V Holešově však začíná cyklistické a vrchařské eldorádo. V obchodě doplníme zásoby a rychlé cukry a začínáme šlapat do kopce. Hned ten první nás slušně vysiluje, ale jak pravil kamarád: „Hostýnky nejsou Alpy, takže máš jistotu, že šlapání do kopce nemůže trvat tak dlouho.“

[ Tipy na túry a aktuality z hôr môžeš sledovať aj na našom Facebooku a Instagrame ]

Ale zase je kopců hodně. Po sjezdu do Rusavy šlapeme po žluté směrem k Hostýnu a dáváme si pořádně zabrat. Dostaneme se do lesa, kterým jedeme po příjemně zvlněné cestě až na Troják. Na trekovém kole to jde někdy hůř než na horském, ale zaostávám jen o pár desítek, nejvýše stovek metrů. Jelikož je všední den v září, nikoho nepotkáváme, až tady. Bandu asi dvaceti cyklistů, z nichž někteří už více než na kilometry hledí na vypitá piva. Mě však při popíjení limonády štípla pod stolem do kotníku vosa, takže jsem měl rázem jiné myšlenky.

Při pokračování kotník trochu štípal, ale rychle to přešlo. Vyjeli jsme na rozhlednu Maruška, odkud je náramný výhled na velkou část Hostýnských vrchů i na Beskydy včetně Radhoště. Však pod ním taky pojedeme.

Čekala nás asi nejhorší část trasy, co se kvality povrchu týče. Lesní cesta byla totiž řádně zplundrovaná těžaři dřeva, protijedoucí cyklista měl bahnem obalené něco, co vzdáleně připomínalo kolo. Nicméně asi jsme našli lepší stopu, protože jsme projeli a prošli jakžtakž a nejhorší místa obešli lesem. Proti zmíněnému cyklistovi vypadala naše kola jako právě vyjetá z výrobního pásu.

Chvilku poté jsme projeli loukou s vysokou travou a sjezd do Valašského Meziříčí byl spíš pro kamarády na horských kolech než pro mě na trekovém. Kvůli svému zdržení, cestu jsem scházel pěšky, jsem přišel o první pád jedno z kamarádů. Což mě mrzelo, protože se mu nic nestalo, ale komický byl prý až až. Sedl si v altánku na kraj lavíčky, jenže prkno bylo jen položené. Jak si sedl, dosedl nečekaně rázem až na zem.

Od Bečvy na Pustevny

Ve Valašském Meziříčí jsme si dopřáli oběd a při odjezdu následoval druhý pád téhož spolujezdce. Ještě druhý den ve vlaku nad ním kroutil hlavou. Udál se po nasednutí na kolo a sjetí z vysokého chodníku na silnici. Nestihl vyhodit nohu z nášlapu a už to bylo. Pár minut před tím mi povídal, jak jsou nášlapy dobrá věc a že si je mám pořídit. Naštěstí i druhý pád se obešel kromě drobné oděrky bez následků.

Cyklostezka podél Bečvy byla příjemnou pohodou před stoupáním na Pustevny, které jsou v tisícimetrové výšce a šlo o nejvyšší horu naší cesty. Prvních šest kilometrů je nejen dlouhých, ale i prudkých, takže hlavně já musel v půlce výjezdu dlouho odpočívat. Zatímco tady jsme byli svlečení do triček, po výjezdu na Pustevny jsme se museli pořádně obléct. Foukalo a připozdívalo se. Že nebude už žádná Lysá hora, bylo jasné.

Obešli jsme si vrchol Pusteven. Nová horní stanice lanovky byla ještě hodně syrová a prázdná, zatím tu vlastně nic nefungovalo, ale v zimě už asi bude. A už je to přes tři roky, co požár zachvátil Libušín. Postupně roste znovu, možná bude už brzy zase těšit návštěvníky stejně jako další stavby skvělého architekta Dušana Jurkoviče na jednom z turisticky nejatraktivnějších vrcholů Beskyd.

Už v pokročilém odpoledni jsme pokračovali po červené značce, nikoliv po cyklostezce, abychom se vyhnuli klesání a následnému stoupání. Cesta vrcholovými partiemi měla své kouzlo, nicméně bylo potřeba dávat pozor, aby člověk nesjel, kam nemá, protože pod pravou nohou byl pořád příkrý svah. Po najetí na cyklostezku byl mnohakilometrový úsek za odměnu po příjemné lesní klesající asfaltce. Vlastně už jsme jeli skoro pořád jen z kopce až k přehradě Šance s krásnými hlubokými lesy bez jediného živáčka. Obzvláště působivé jsou zatáčky kolem horských potůčků, které se nakonec slévají ve Velký potok.

Samotný závěr už však nestál za moc. Nezbylo než po silnici první třídy projet kolem přehrady Šance, navíc za soumraku. Ale aspoň jsme si zastavili nad hrází, která se celá opravuje a výhled na přehradu je z výšky působivý. Dojezd na Mazáka už pak byl pohodový a připravená večeře a teplá sprcha pocit z dobře projetého dne jen dokonala. A dokonalou odměnou bylo i pivo z místního pivovaru v Ostravici.

Fotogaléria k článku

+5 ďalších fotiek