Den 1

Poprad – Svit – Štrba – Tatranská Štrba – Štrbské Pleso – Podbanské – Račkova dolina – Jamník – Podtureň – Iľanovo – Lazisko – Partizánská Ľupča (106 km)

Jako výchozí datum bylo určeno pondělí 18. 6. 2018. Kolem 5.00 hodiny vyrážím z Holešova se synem, který bude zároveň plnit funkci doprovodného vozu, a s kolem na střeše auta, směr Poprad. Cesta proběhla celkem hladce, až jsem se divil vzhledem k tomu, že bylo pondělí. Chtěl jsem být v Popradu kolem 10.00 hodiny a kupodivu to vyšlo skoro na minutu. Na parkovišti u nějakého nákupního centra se převlékám do cyklistického a oči mi neustále směřují směrem k obloze, kde se válí šedé mraky a štíty Vysokých Tater jsou jen tušené. Moc nerad bych u tohoto dlouho očekávaného "podujatia" zmokl. Tím spíš, že teploměr v autě ukazuje 14 stupňů. Loučím se se synem s tím, že se potkáme večer buď v Partizánské Ľupči, nebo na Magurce, pokud by nocleh v Partizánské Ľupči nevyšel.

Vyjíždím na cyklostezku kolem řeky Poprad směr Svit. Dojedu přes Lučivnou až na most, kde se svlékám do krátkého rukávu a rozhoduji, jestli jet vlevo přes Šuňavu a Čierny Váh, což byl původní plán, nebo vpravo přes podhůří Vysokých Tater. Něco mě táhne spíš k Tatrám, takže odbočuji vpravo a za chvíli sjíždím do Štrby, kde na výjezdu z obce na mě vyletí odrostlý belgický ovčák. Ale vzhledem k přebytku sil nemá šanci... Asi si chtěl hrát, ale kdoví...?

V Tatranské Štrbě jsem přejel hlavní cestu a začnu stoupat směr Štrbské Pleso. Sklon je tak akorát, provoz jak v roce 1964. A vzhledem k tomu, že silami vyloženě plýtvám a letím do kopce nesmyslně rychle, tak jsem za chvíli na Štrbské Plese. A když na Pleso, tak až ke skokanským můstkům! Tady si odpočinu na lavičce vedle nějakého pódia s vyřezávaným mědvědem (to je ještě netuším, že to není jediný medvěd, kterého potkám) a sním nějakou tyčinku. Počasí se nelepší, ale hlavně že neprší. Protože jsem durch zpocený a pofukuje, tak si znovu obleču bundu a neboť mi začíná být kosa, tak se radši pohnu směrem na Pribylinu. Vím, že teď pojedu nějakou dobu hlavně z kopce, tak mám dost času přemýšlet nad další trasou.

[ Tipy na túry a aktuality z hôr môžeš sledovať aj na našom Facebooku a Instagrame ]

Jet po asfaltce někam na Liptovský Hrádok mi přijde poněkud zbabělé a chci někam kde aspoň trochu uplatním "tlusté gumy". Zahnu teda doprava do Račkove doliny s plánem dojet podhůřím Západních Tater po červené TZ někam nad Bobrovec a odtud je to do Partizánské Ľupče kousek. Nad ústím Račkove doliny spadne pár kapek, ale fakt jen pár... Začíná se ozývat žaludek a měl bych něco "pohodit koňům", ať mají sílu jet dál. Podle mapy v tabletu je to kousek do horské chaty Orešnica, kde se snad bude dát něco sníst. Mimochodem horskou chatu si představuju poněkud jinak (třeba jako Borišov), ale budiž.

Orešnica je sice otevřená, a to doslova, ale nikde nikdo. Vejdu dovnitř, na barovém pultu dva mobilní telefony a za ním číšnický flek. Někdy se snad těm zlodějům nejde ani divit. Vždyť někteří jedinci je k tomu hříchu přímo vybízí... Pokud bych neměl takový hlad a nemít hlad je pro mě nezbytnou podmínkou fungování na kole, tak se seberu a pojedu ke konkurenci, ale jak jsem z mapy zjistil, konkurence je dost z ruky. Konečně se zjevila servírka, já si koupil obligátní halušky + kofola + pivo. Mezitím mi telefonuje syn, který si vyběhl na nízkotatranský hřeben, že na Magurce dělají nové podlahy, ale provizorně nás ubytují a snad i nějaké jídlo se najde. Vzhledem k situaci na Magurce telefonuju kamarádovi v Partizánské Ľupči, který pronajímá ubytování, ale ten má plno s tím, ať se aspoň zastavím.

Od Orešnice jsem vystoupal krátký strmák a potom už to byla paráda! Jenže jsem v tom rauši někde špatně odbočil a začalo mi být divné, že se od hor vzdaluju a jedu spíš loukami než lesem. Zkrátka, jsem zabral směr Jamník, kam jsem se dostal po pěkné polňačce, přes nějaké letiště. Trochu jsem to tam poznával, protože jsem chodil na Mokraď na střední školu a měli jsme tam někde cvičení. Každopádně jsem spadl do Podturně, a odtud do Liptovského Jána, kde jsem to vzal ve spodní půlce dědiny doprava a přes pole jsem byl za chvíli v Závažné Porubě. Tady jsem už v minulosti jel, takže to celkem odsýpalo přes Iľanovo, Ploštín a přes krásné pokosené louky do ATC Bystrina v Pavčinej Lehote, kde jsem opět pojedl, protože mi na kole neskutečně tráví a poslední co bych potřeboval je "hlaďák". Nepřeju ani největšímu nepříteli. Zmizí energie a prostě vás někdo vypne.

Podpořil jsem svými 6 eury slovenskou ekonomiku (nebo spíše majitele uvedené koliby...) a letěl přes Pavčinou Lehotu, Lazisko směr Partizánska Ľupča. Úsek Dúbrava a Liptovské Kľačany jsem vzal popod horu a před 18.00 hodinou jsem se setkal se synem v Partizánské Ľupči. Zastavuju u kamaráda Igora, který telefonuje své známé z Ľupče jestli nemá volno pro dva kusy na jednu noc. Po pozitivní odpovědi se za chvíli ubytujeme a ještě jsme pozváni na grilovačku. Vypiju dva pivní půllitry vína s vodou (běžně to nepiju, ale přišlo mi to vhod) a potom se synem zaskočíme ještě na jedno a kolem 22.00 h jdeme spát.

Den 2

Partizánska Ľupča – Liptovské Revúce – Krížna – Blatnica – Belá-Dulice (83 km)

Ráno platíme, jedeme na náměstí ke kostelu, kde koupím snídani a domluvíme se, že se potkáme buď v Blatnici, nebo v Belej-Duliciach, kde máme rodinu. Vzhledem k počasí vím, že si to dnes užiju. Modrá obloha, sem-tam mráček a teplota tak akorát. Lehce po 9.00 h vyrážím a projíždím Ľupčianskou dolinou, kde vystoupám přes Železné do sedla Prievalec. Tudy jsem už jel několikrát, naposledy na konci května. V sedle něco málo pofotím a je mi líto zadarmo sjet po asfaltě do Liptovské Lúžne. Doma jsem se na Googlu díval, že kolem meandrů Lúžňanky vede cesta. Nejvyšší čas jí projet!

Od vysílače se dávám lesem nějakým singlem až na cestu, kterou kolmo překřižuji a už jedu "parkem". To je asi to správné slovo. Travička vypasená, všude vůně mateří doušky, bublající Lúžňanka, sem-tam smrk... Krása. Vím, že pojedu kolem salaše, nakonec ovce se pasou na protějším kopci a vím, že kde je salaš, jsou také psi a to nejsou zrovna fanoušci cyklistiky. Projedu kolem salaše dívám se vlevo a kupodivu se nic neděje. Tak zvolním, když v tom zprava vyletí pes a jeho pastier, který ležel vpravo od cesty si může hlasivky strhat, ale pes toho nechal až na základě vlastního uvážení, že na mě rychlostně nemá...

Projedu nekonečnou Liptovskou Lúžnou až do Liptovské Osady, kde překřižuju hlavní tah na Donovaly a už mířím do Liptovských Revúc. Cesta tam proběhne bez zvláštních příhod, krom lišky krčící se u zastávky v Nižné Revúci u nějaké zdechliny. Byla podezřele krotká, tak jsem jí vyfotil, ale radši za jízdy. Protože začínám mít opět hlad, tak si kupuji v obchodě ve Vyšné Revúci nějaké jídlo a radlera. Jistou zásobu jídla si vezu sebou, ale tu si šetřím, až mimo civilizaci. Zatím čerpám z "COOP Jednota - Obchod plný života".

Potom vyrážím do Suché doliny zdolat nejvyšší bod celé trasy - Krížnou. Trasu jsem už taky jel, ale z Hajabačky jsem tehdy jel po červeném "C", takže volím pro změnu zelené "C". Cesta je pěkná, dost úzká a na konci doliny se trochu zvedne. V místě, kde dolina končí a svážnice se otáčí o 180 ° vlevo, lezu pod most a u skruže nabírám vodu. Vyjíždím po krásné svážnici s akorátním sklonem, kde je každou chvíli zatáčka... No a za jednou takovou zatáčkou se to stalo... Už jsem ten adrenalin popsal v tématu: "Stretnutie s medveďom".

Ve zkratce: jel jsem v levé koleji a on stál vlevo od svážnice v trávě za smrčkem. Byli jsme od sebe cca 2,5 m oba jsme se lekli, on předstíral útok, když na mě vystartoval, já jsem předstíral spurt na olympiádě v závodě horských kol. Ne, vážně. Není to nic příjemného a člověku lecos proběhne hlavou. On je tam doma a chybu beru na sebe. Měl jsem zapískat, nebo zatleskat, což běžně dělám, ale nějak jsem se zamyslel... Stihl jsem zařadit větší převodník, na který jsem vyjel až na Prašnické sedlo, kde jsem si odfoukl a něco snědl. Další trasa až na Krížnu proběhla hladce, protože jsem každou chvíli pískal, nebo tleskal. Každopádně předešlý zážitek mi zaměstnal mysl na zbytek dne a i ty další. Měl jsem dobrý čas, tak jsem se na Krížne kochal měkkými tvary hřebene Velké Fatry snad hodinu a půl.

Sebral jsem se a sjel k vodě pod Kráľovou skalou, natankoval vodu a snesl kolo do Veterného v Gaderské dolině. To snášení je snad namáhavější než výjezd! Byl jsem úplně durch, tak jsem se opláchl v potoku pod mostkem, což mi přišlo vhod. Přitom jsem si všiml, že asi 100 m ode mně stojí na cestě nějaká žena a hledí na mě. Asi se při pohledu na polonahého chlapíka bála o svou počestnost. Za chvíli se ale k ní připojil partner a projeli kolem mně. Jakmile jsem nasedl na kolo, zase jsem zastavil, protože jsem si musel prohlédnou velikou hromadu vytvořenou nedokonalým medvědím trávením. V duchu jsem si představoval jak velký asi mohl být...

No a potom je to pohoda na těžký převod. V průběhu jízdy jsem si všiml rozsáhlé těžby i nezpracovaných polomů v Gaderské dolině. Chápu, že se někdo snaží přiblížit hory široké veřejnosti, aby tam mohli na bruslích a s kočárky, ale ta fungl nová asfaltka z Dedošovej mi nejde pod fousy... Hlavně pokud člověk šlape pěšky s báglem.

V ústí Gaderskej doliny jsem si dal halušky + kofola + pivo a vyrazil Cestou SNP do Dulíc, kam jsem kolem 18.00 hodiny ve zdraví dojel. Než jsem všem vylíčil svoje setkání s macom, bylo půlhodiny po půlnoci a flaška borovičky prázdná...

Den 3

Belá-Dulice – Valča – Krčma – sedlo pod Hnilickou Kyčerou – Kamenná Poruba – Zbyňov – sedlo Patúch – Predmier – Štiavnik – Kasárne (SK/CZ) (84 km)

Ráno po snídani jsem se rozloučil se synem, který musel jet do Brna na zkoušku a v 9.20 h vyrazil směr Žabokreky-Košťany-Trebostovo-Trnovo až do Valče, kde se vydávám vlevo do Slovianskej doliny, kterou už mám taky najetou až do místa, které má název Krčma. Odtud na Zraz a vím, že mě čeká tlačení po zelené TZ do sedla pod Hnilickou Kýčerou. Vím, že do sedla pod Úplazom na hřeben se dá dostat po svážnici, ale celkem rád na chvíli změním pohyb.

Mimochodem vloni, když jsem v těch místech jezdil, byl jsem nucen dostat kolo na vrchol Hnilické Kyčery. Brutální stoupání!!! Pořád nevím, proč TZ nejde traverzem, ale přímo. Mám zjištěno, že pokud dám pedál do spodní úvratě, tak kolo o kopec opřu.

Těch 40 minut co udávala směrovka, jsem dal za 30 s vidinou jak se svezu na druhou stranu... No svezl jsem se jenom kousek po louce. I když si nemyslím, že bych byl marný sjezdař, tak vize toho jak letím přes předek v minimální rychlosti, mě nijak nepřitahovala. Takže co jsem vynesl, jsem z druhé strany zase snesl. Ale nebylo toho moc a potom jsem valil do Kamenné Poruby, která může svou délkou konkurovat Liptovské Lúžne. V obci Konská jsem pojedl a směřoval přes Zbyňov do sedla Patúch.

Úsek z hřebene Malé Fatry až do Súľova jsem znal jen z mapy, takže o to víc jsem se těšil. Súľovky byly fajn, hlavně sjezd do Súľova. Nebýt skal tam mi připomínají Hostýnské vrchy. V Súľove jsem se ani nazastavil, projel Jablonové, v Predmieru jsem překročil Váh a směřoval směr západ k hraničnímu hřebenu Javorníků. Byl jsem domluvený, že mi tam přijede naproti kamarád Pepa, který měl jet celou trasu se mnou a sežene nocleh.

Jestli mě něco na celé trase nebavilo, tak to byl úsek od Váhu až do Štiavnika - Ráztoky. Konstatní sklon, asfalt, úmorné dusno zvrchu i zespodu, prostě nekonečné a na závěr cca 8 km stoupání! Z Ráztoky jsem to vzal vlevo, protože doprava už jsem kdysi jel. Ačkoliv mě ten úsek nebavil, věděl jsem, že mě nahoře čeká Pepa, má ubytko a na Bačkárce si dám pivo. Tento motor mě celkem solidně hnal vpřed, takže jsem na Butorkách ještě 20 minut před pátou. A jak jsem myslel tak i bylo: pivo, jídlo, pivo, fotbal, pivo sprcha, postel...

Den 4

Kasárne – Bukovina – Vsetín – Hošťálková – Rusava – Holešov (89 km)

V předpovědi počasí vyhrožovali pěkným počasím, takže jsem usínal s vidinou jak to zítra bude zadarmo v pěkném počasí. A těch pár stoupání mě už nemůže rozhodit.

Ráno jsme vyplatili nocleh a v 9.30 vyrazili zpátky na Butorky a po hřebeni pokračovali na Velký Javorník - sedlo Gežov - Stratenec - Bukovina. Tady jsem znal pěkný sjezd do údolí Stanovnice a potom do Karolínky. Odtud už po cyklostezce do Vsetína, kde jsme se s Pepou rozdělili. On jel směrem Sirákov a Vizovice, já přes Ratiboř - Hošťálkovou až pod Troják, sklesat do Hutí, vystoupat Novou cestu, projet Rusavu do Brusného, kde jsem se zastavil v mé oblíbené hospodě s vědomím, že odtud už dojdu i pěšky. No a v 14.30 hodin jsem zafinišoval doma do dvora, kde jsem to hned oslavil jedním oroseným...

Rekapitulace

Splnil jsem si další sportovní metu. Ale musím říct, že ačkoliv se pohybuju jak na kole, tak po horách v drtivé většině sám (a rád), tak na akci tohoto typu je asi fakt lepší jet ve dvou. Třeba proto, že v Malé i velké Fatře je to bída s mobilním signálem a stát se může cokoliv. Na druhou stranu člověk si jede své tempo a spoléhá jen na sebe. Pere se tady zodpovědnost a touha být sám. Ujel jsem 362 km, nastoupaných 7600 m, doba jízdy cca 30 hodin. Nezmokl jsem, ani nebloudil. Honili mě dva psi a jeden medvěd.

Je čas hledat novou výzvu...

Fotogaléria k článku

+21 ďalších fotiek